Fotografický životopis:

Zrození fotografa: 1957 - vánoce, Flexaret 4a, zvětšovák
Magnifax. První krůčky: foto příbuzných, kamarádů a hlavně tenis.
Setkání s profesionálem: 1962 - fotky dětí.
Setkání s autoritou: 1960 - strejda Míla - první pořádný fotky
z Jugoslávie.
Dospívání: 1963: v temné komoře na gymplu s předsedou třídy
- fakt jsme dělali fotky,dolejzal - měl smůlu.
Pracovní proces: 1964 - ještě svobodná: fotil mě p. Hrdina, měl výstavu a všichni z práce mě tam viděli, nešla jsem tam, asi jsem se styděla,i když mně bylo vidět maximálně rameno, kde ty loňské sněhy jsou…
Svatba a narození syna: 1968: stovky fotek "miláčka" Flexaretou a posléze Practicou.
Normalizace: 1970-1980: žádné tvůrčí nápady, kupuji kameru Super osmičku.
Léta osmdesátá: obtěžkána taškami s proviantem dorazím do "Lidušky" a poznávám prof. Šmoka z FAMU,
nezapomenutelný zážitek.Kolem mě mládí a já bych tak chtěla být svobodná, volná jako pták…, ale nejsem,jdu prát,
vařit a uklízet. Tenkrát necítím tolik nespravedlnosti jako teď.V kontaktu s fotkou, kupuji fotogr. časopisy, snaží se,
i když je válcuje propaganda.
17. 11. 1989 - s Practicou dělám revoluci… .
Léta devadesátá: Boj o přežití, na focení není čas ani nálada…Jedna smrt stíhá druhou…kde jste všichni? Choroby
se taky nevyhýbají…
Třetí tisíciletí: Už toho mám dost, co ještě přijde, už nechci čekat, beru do ruky foťák a jdu sama Prahou…
tentokrát s Pentaxem MZ5nkou, bez stativu, většinou s prošlými filmy. Vrhám se do toho po hlavě, udělám spoustu
školáckých chyb, v minilabech už mě zdraví, všichni mě povzbuzují, každého otravuji , první úspěch: CD Prahy
pro PIS a zaplacené náklady. A tak to bude rok, co lehám a vstávám s fotkou, jsem ucabrcaná z těch schodů na všechny ty věže a nyní už vím, že dobrá fotka se rodí těžce, že technika má své místo, ale není nejdůležitější, že světlo je v Praze málokdy ideální, že mě to jde čím dál tím hůře, nároky stoupají a vůbec nejpodstatnější je umět se dívat skrzevá hledáček a KROK SUN KROK je můj tanec. Pořád říkám, že fotka je o krocích a stativ neumí chodit a hlavně neumím udělat fotku znova - stejnou, protože hraje roli to světlo, nálada a že to nejde střihat "jak Baťa cvičky" a to je asi dobře. Jinak by všichni viděli stejně a Vás by to nebavilo se na to dívat. A naposledy: Poděkování všem,
kteří mě podrželi, neustále vychvalovali a nedopustili mít fotky jen v šuplíku.Vím jak má vypadat dobrá fotka
a doufám, že jsem se k tomu malinko přiblížila, že jsem těm vzorům jako pan Sudek, Plicka, Karásek, Thoma
neudělala moc ostudy.